Zamykám svůj pracovní prostor a těším se, že budu mít čas na sebe. Chystám se do lesa načerpat energii.
Boty a psa nechávám tentokrát doma. Tiše našlapuji a nemůžu se dočkat, až přejdu rušnou ulici plnou aut a ocitnu se na louce a polní cestě k lesu.
Jakmile se spojím chodidly s trávou, vnímám blažený pocit. Kapičky vody omývají mé nohy až ke kotníkům, tráva je měkká a chladná.
Pouštím všechny své myšlenky… Vnímám jen své pocity… Zem, kam dosahují paprsky slunce, je stále teplá. Na říjen mě to překvapuje a vytvoří mi to úsměv na tváři. S každým krokem si užívám povrch pod chodidly, vnímám kamínky, udusanou zem, křupající listí a kaluže. S chladnou vodou mnou prostupuje příjemná husí kůže. Občas mě pohladí po tváři pavučina.
V lese se zastavuji, zavírám oči a jen JSEM! Zhluboka se nadechuji a přijímám do sebe energii. S každým výdechem ze mě odchází únava. Slyším tlukot svého srdce, pociťuji lásku, klid a vděčnost. Vděčnost za všechny své smysly, které se prohlubují a já se nořím do sebe čím dál víc. Jsem vděčná za svůj sluch…šumění listí, hlasy ptáků, praskání větví. Jsem vděčná na svůj čich, který mi umožňuje cítit vůni lesa, podzimu, pole. Jsem vděčná za své nohy, které mě donesou kam potřebuji. Za to, jak dokážu vnímat vše pod sebou a propojit se se zemí.
Otevírám oči a prohlížím si tu krásu kolem sebe, ty barvy.
Pokládám ruce na své srdce a děkuji sobě. Tohle jsem JÁ!
Zvedám list a prohlížím si ho. Připomíná mi nás. Jeho zbarvení představuje různé emoce, trhlinky zranění, které si s sebou neseme, stopka tok naší energie, která nás může vyživit, pokud si to dovolíme. Odnáším si ho domů.
Vracím se s pocitem radosti, lehkosti, uvědomění a silou.
Děkuji sobě a děkuji přírodě, že je tu pro nás.
