Jdu si tak na Slovensku kolem zmrzliny a mají můj oblíbený malinový sorbet. Protože mám u sebe jen telefon, ptám se, zda můžu platit kartou. “Bohužel, to nejde. Ale to nevadí, dejte si jakou chcete”: pohotově odpoví 2 slovenští sympaťáci. Nechce se mi tomu věřit a tak znova opakuji, že nemám hotovost, jestli jsme se špatně nepochopili. Nevěřícně na mě hledí, mezi sebou si prohodí: “Asi nám nerozumí” a řeknou: “Do you speak English”? Odpovídám, že jim slovensky vážně rozumím, jen tomu nemůžu uvěřit a těžce se mi to přijímá.
A tak si s pokorou, vděčností a poklonou před nimi odnáším kopeček malinový zmrzky (s jejich otázkou: “Kterou ještě chcete, to si dáte jen jeden?” ) a v sobě mám ten hřejivý, příjemný pocit, že opravdu to, co v životě dáváme a s jakou energií tady jsme, se nám vrací.
A já opět tuhle energii zase pošlu dál.
Děkuji.
S láskou Ivča
