Všechno začalo přečtením knih Hadí žena a Kurandera. Tehdy jsem věděla, že jednou Peru navštívím. Díky těmto knihám jsem prošla všemi kurzy Moderní kurandera. Netušila jsem však, že po šesti letech od přečtení knih se jednoho prosincového rána probudím a promluví ke mně můj vnitřní hlas a intenzivní volání: „Tak co Tvoje Peru, už je čas.“ Hned jsem začala přemýšlet, jak to uskutečním. Už před lety jsem věděla, že až pojedu, bude to do hor a sama. Bez někoho blízkého. Současně jsem ale nechtěla řešit, jak se tam dopravím, kde najdu průvodce a jak vyřeším všechny formality. Bylo pro mě důležité vypnout hlavu a užít si to, co mě čeká.
Pořád jsem nebyla přesvědčená, že je ten správný čas. Napadla mě jedna cestovka, se kterou jsem byla ve Švýcarsku v horách: „Jestli budou mít zájezd do hor do Peru, tak mám jet.“ Beru telefon do ruky a hned se dívám na web a zájezd tam skutečně je. Všechno jsem si detailně pročítala a postupně se ladila na to, že tam budu. Ještě jsem chtěla ujištění, takže jsem požádala o něco, co mi řekne, že jdu správnou cestou. Hned druhý den ráno se mi na ploše PC poprvé objevila tapeta s horami z Peru. Dobře, stačilo — jdu do toho!
Jak to u mě bývá, když mě čeká nějaká cesta seberozvoje a poznání, přicházejí zkoušky, aby se ukázalo, jak vážně to myslím. Den před mým odjezdem měla večer moje mladší dcera s kamarády autonehodu. Chtěla mi tuto informaci ušetřit, ale nakonec usoudila, že mi to druhý den zavolá. Tahle zpráva se mnou zacloumala, ale nakonec se ukázalo, že se nikomu nic nestalo, a tak jsem se brzy uklidnila a poděkovala za jejich ochranu.
Všude jsem ráda včas, takže ve 2 h ráno mě odvezl přítel na letiště do Prahy. Už při nástupu do auta nesvítilo přední světlo. Sraz jsem měla s ostatními účastníky ve 3:30 h. Ve 4:15 h stále chyběli dva a já začínala být nervózní, abych se stihla odbavit. V půl páté proběhlo odbavení v pořádku a na bezpečnostní kontrole mi hned zabavili jedinou powerbanku kvůli velké kapacitě (běžně s ní létáme bez problémů). Jako jediná, která byla na letišti první a dává si vždy na všechno rezervu, jsem ke gatu přišla právě v okamžiku jeho otevření.
Hned v Amsterdamu na letišti si kupuji powerbanku a prohlížím si prosklenými halami velká dálková letadla, se kterými jsem nikdy neletěla. Vidím vozíky s kufry a nahlas pronesu: „To se nedivím, když se nějaké zavazadlo ztratí.“ Po 12,5 h přiletím do Limy a při čekání na svoji krosnu slyším komoleninu svého jména. Ano, opravdu moje krosna s veškerými věcmi, včetně stanu, spacáku, oblečení do hor a jídla, zůstává v Amsterdamu. Znova si uvědomuji, jak silná je moje myšlenka, i přestože to už dávno vím. V hlavě mi běží otázky: kolik dní máme aklimatizační výstupy z jednoho místa, co mám na sobě, zda je budu moci absolvovat. Mám trochu obavy, jestli vůbec bude možné, aby mi krosna přišla včas, než nastoupíme na 11denní přechod hor. Dozvídám se, že za dva dny by krosna mohla dorazit. Pokládám si spoustu dalších otázek, včetně toho, jak se pak dostanu pro krosnu na letiště a zda nepřijdu o den v horách kvůli zapomenuté výbavě. Nakonec však dokážu svoje strachy pustit a věřím, že všechno dobře dopadne a že si svou vysněnou cestu užiju.
Po příjezdu do Huarazu nemám žádnou starost s tím, co si vzít do hor na sebe, co vybalit a jak si udělat jídlo. V malém batůžku mám elektroniku, peníze, pas, pár energetických tyčinek, jednu instantní kaši a kartáček na zuby. Na sobě mám trekové boty a bundu — nic víc zatím nepotřebuji. Aklimatizaci si moc užívám a poprvé v životě dokážu úplně pustit kontrolu nad situací, která nastala. Jsem dokonale odevzdaná důvěře, že bude o mě postaráno a vše dopadne ku mému prospěchu.
Za dva dny se dozvídám, že krosna z Limy dorazila dalším letadlem do Huarazu. Sama jsem ze sebe překvapená, že ze mě nespadla žádná úleva, jako by ani žádná těžkost neexistovala a můj systém věděl, že vše dobře dopadne. Navíc přišel bonus: nemusela jsem řešit 1,5 h cestu na letiště, protože žena na recepci hostelu se mi sama od sebe nabídla, že mi krosnu přiveze. To ve mně vyvolalo obrovskou vděčnost. Po dalším příchodu z aklimatizace jsem měla zavazadlo na recepci. Ten večer jsem děkovala — mám před sebou cestu do hor a vše, co potřebuji, je u mě. I přesto, že jsem během 5 dnů spala jen několik hodin, těším se a energii mám.
Další den nás čeká asi 4hodinová cesta minibusem na začátek treku Santa Cruz. Vystoupím, rozhlédnu se, hluboce se nadechnu a zářím štěstím: „Tak jsem tady, začíná dobrodružství.“ První den přechodového treku si moc užívám, kochám se, je mi dobře a vnímám jen malou únavu. Mám sbalené věci jen na tento trek, krosnu mi nese oslík, kterého vede Peruánec. Přicházíme na první tábořiště. Je to prostor mezi horami, okolo teče potok, ze kterého později nabírám vodu a filtruji. Postavím si stan v ústraní, abych nebyla rušená. Kolem pobíhají tři psi. Když mám stan postavený, ohřívám si jídlo a vychutnávám si ho s překrásným výhledem na šestitisícovky. Jsem ve výšce asi 3 700 m n.m. Jeden ze psů následuje moje kroky a sedá si mi vedle nohy. Společně, jako by věděl, co cítím, se díváme do dálky na nejvyšší horu, kam další den jdeme.
K večeru na mě padá velká únava z nevyspání, z námahy, nadmořské výšky a hlavně — začíná mě bolet v krku a není mi dobře po těle. Po dvou hodinách spánku se budím horečkou, zimnicí a silnou bolestí v krku. Je mi jasné, že s horečkou a angínou pobyt v horách nezvládnu. V noci mrzne a já se třesu zimnicí. Bolí mě celé tělo a nemohu polykat. Chci, aby bylo ráno, abych bolest tolik nevnímala, ale zároveň mám strach, jak další přesun horami zvládnu. Ráno vstávám za tmy a hned svítím do krku, abych zjistila, co se děje. Zděsím se hnisu, který teče z levé mandle: „To není dobré, to snad ne.“
Začínám být lítostivá, v hlavě mi prolétne všechno, co od začátku přišlo — havárie dcery, powerbanka, ztracená krosna a teď angína. Kladu si otázku, proč to všechno? Nebývám nemocná roky. Dělám si snídani jen z povinnosti, abych měla energii. Nemám chuť ani hlad. Balím zmrzlý stan a přerovnávám krosnu, kterou pak schovám do pytle a odnáším Peruáncům. Ti ji upevňují na záda osla.
S teplotou nastupuji na cca 16 km trek do výšky 4 400 m n.m. Jsem příšerně unavená, bolavá, chvíli horko, chvíli zima. Každé polknutí mě řeže, každý krok je těžší. Vystupuji na vrchol, kde se postupně scházíme a odpočíváme. Průvodce mi sděluje, že dnes je jediná možnost si cestu trochu zkrátit. Jsem hned rozhodnutá, že se odpojím a po 16km půjdu rovnou do dalšího tábora.
Po 1,5 h se tam konečně dostávám. Jsem příšerně unavená, chce se mi brečet, v krku mě bodá a musím z něj mačkat hnis, aby se alespoň na chvíli ulevilo. Stěží postavím stan, přefiltruji vodu na pití a vaření a najím se. Už mám zase horečku a poprvé si beru Paralen (běžně léky neužívám).
Za pár hodin přicházejí ostatní a náš průvodce jde za mnou. Podívá se a ani se nemusí ptát, jak mi je — všechno vidí. Hned mi sděluje, ať se dnes rozhodně vyspím, protože zítra je nejtěžší trek z celého přechodu a ani ten a žádný další nelze zkrátit. Ostatní účastníci mi nabízejí, někteří dokonce nutí antibiotika, ale já s díky odmítám. „V případě, že nebudeš mít sílu a bude ti zítra hodně špatně, můžeš jet na koni, kterého Peruánci mají s sebou pro tento případ,“ říká průvodce Kuba.
V tu chvíli se ve mně rozsvítí červené světlo: „Nečekala jsi šest let na svůj sen, abys ho projela na koni. Ivčo, vzpamatuj se, začni makat na uzdravení a buď v důvěře. Vždyť moc dobře víš, že umíš své tělo uzdravit.“ Přestávám se stavět do role oběti a lítosti a začínám komunikovat se svým tělem. Vizualizuji si, jak každá buňka bojuje proti angíně, představím si, že čistí a oplachuje krk a žaludek pak všechno spálí, že imunitní buňky hladí sliznice a likvidují vše, co do mého těla nepatří. Zvědomuji si vděčnost za horečku, díky které se mé tělo lépe hojí. Prosím své tělo o uzdravení a představuji si, že jdu další den lehce, s radostí, s úsměvem a v plném zdraví. Občas mě přes bolest v krku popadne strach, že tak rychlý návrat do plného zdraví nemohu zvládnout, ale ten silou vůle přebíjím pozitivními myšlenkami. Na krk si mažu levandulovou mast a stříkám ústní vodu na bolavou mandli. Celé sebeléčení opakuji, dokud neusnu.
Poprvé spím celou noc bez jediného probuzení. Oči otevírám za tmy kolem 5 h ranní a první, co udělám, je, že polknu. Na rtech se mi tvoří úsměv a jásám: „Já to dokázala!“ Skenuji své tělo, které je v pořádku. Cítím se odpočatá, jsem bez teploty a krk jen lehce bolí. Podívám se na mandli a je asi tak o 60 % lepší. Cítím obrovskou vděčnost a radost.
Vylézám ze stanu, balím oblečení a trochu jídla na trek a stan. Po snídani ke mně přicházejí ostatní a ptají se, jak mi je. Ti, kteří mě viděli den předtím, nechápali, jak jsem se mohla tak rychle uzdravit. Poděkuji za zájem a jen se usměju. Svítí sluníčko a přede mnou se tyčí překrásná hora. Vím, že se jí brzy hodně přiblížím.
Tento den je pro mě tím nejkrásnějším. Vystupuji do 4 750 m n.m. a pláču dojetím. Cítím blaženost, vděčnost a lásku. Mám radost, jak se mé tělo rychle zotavilo. Děkuji mu! Od této chvíle si Peru užívám v radosti a plném zdraví každý další den. Zažívám spoustu krásných okamžiků, klid a ticho téměř v 5 000 m n.m. Uvědomuji si, jak jsme na tomto světě malí a že je to největší dar, že můžeme žít.
Přišlo několik chvil, kdy jsem vnímala čistou vděčnost za sebe, svůj život, svá rozhodnutí. Měla jsem kolem sebe jen hory, stan a jídlo — víc jsem nepotřebovala. Všechno jsem měla uvnitř sebe — klid, propojení s horami, přírodou, se všemi živly včetně sněhu i krup a především se svým srdcem. Znovu si uvědomuji, jak málo potřebujeme.
Celých 18 dní v Peru bylo pro mě požehnáním. Odnáším si nové poznání sebe sama: kdykoliv můžu pustit kontrolu nad svým životem a být v důvěře. V důvěře, že se všechno děje nejlépe pro mě — pro poznání, učení a pouštění věcí, které mi už neslouží. Znova si potvrzuji, jak silné myšlenky a záměr mohou být. Připomínám si, že tělo je dokonalé a samoléčebné.
