Několik let se snažím řídit tím, co cítím. Co mi říká srdce, co si mě volá. Je jedno, že někdy neznám důvod. Nic neočekávám, jen naslouchám a pak jednám. A přesně tak si mě zavolala TMA.
Odjíždím do nejstaršího jogínského centra v ČR, kde jsem si domluvila pobyt v poustevně ve tmě na týden. S tím, že ji opustím dřív, když to budu cítit.
Můj průvodce mi ukazuje místnost při světle, kde budu spát. Je to prostor o velikosti matrace, která leží na zemi a je obklopena polštářky. Po pravici je police, hned po levé ruce dveře, kterými z matrace vstoupím do místnosti se suchým záchodem, hadicí se sprchou a lavorem. Dvěma kroky zpět se ocitnu u vchodových dveří, u nichž je křeslo a za ním police, na kterou mi denně kolem poledne průvodce přinese jídlo na celý den. Hrdlo se mi svírá z tak malého prostoru, který je uplácaný rukama z hlíny. Průvodce mi říká, abych zbytky jídla schovávala do plastových uzavíratelných dóz, protože se občas objeví myši. Při představě, že je uslyším, ale neuvidím, mi bodá v hrudníku. V hlavě mi běží myšlenky: co jsem si to zase vymyslela a že chci pryč.
Poslední nádech a výdech na světle. Zavírám za sebou dveře. Všude naprostá tma, jiná než ta, se kterou se setkávám každý den, když usínám. Černočerná tma — člověk se tady nerozkouká. Může být tma vůbec tak černá? Běhá mi hlavou. Už v první chvíli vím, že to nebude jednoduché. Hned v prvních hodinách mě přepadá strach, mysl se dere na povrch a všechny myšlenky jsou intenzivnější než kdy dřív. Tady před sebou člověk neuteče. Při představě tak malého prostoru cítím obrovskou úzkost. Přepadá mě beznaděj… to nemůžu vydržet, chci ven! Je nejspíš večer první den – kolik hodin netuším, čas zde neexistuje, a já stále nejsem jistá, jak to zvládnu.
„Uklidni se, zhluboka, pomalu a vědomě dýchej, jsi tu z nějakého důvodu.“
Soustředím se na svůj dech a tlukot srdce. Pomalu se nořím do sebe, můj dech i tep se zklidňuje a pouštím negativní myšlenky. Poprvé se propojuji se svým srdcem a cítím obrovskou vděčnost: za své rodiče, že mi celý život byli oporou a dávali mi lásku; za své dcery, za náš krásný vztah; za svého muže Jakuba, za hluboké city a bezpodmínečnou lásku; a hlavně za sebe – za to, co jsem dokázala, jak jsem se posunula a jak jsem konečně začala vnímat sebe samu. Po tvářích mi tečou slzy a já se šťastně usmívám.
Má mysl se uklidňuje a já se mohu odevzdat spánku. Probouzím se odpočatá, jak dlouho jsem spala, nevím, ale začíná denní rutina: hygiena, cvičení, meditace. Občas ještě druhý den dopoledne upadám do úzkosti. Slyším nad sebou a kolem sebe běhat myši — snad nejsou uvnitř, ta představa mě děsí. Později se uvolňuji i do toho a s myškami si povídám 🙂
Každý den mi je doneseno kolem poledne celodenní jídlo. Za jemného ťukání, zatímco já zůstávám ve spacím prostoru, tiše vstupuje průvodce Honza a pokládá tác s jídlem na polici. Jakmile za sebou zavře dveře, jdu objevovat, co mi bylo nachystáno. Cítím vůně, hmatám hrnce, termosku, ovoce a ostatní mističky s dobrotami. Na tváři se mi tvoří úsměv, cítím hřejivý pocit u srdce. Beru první jídlo, usedám do křesla, přičichnu a ochutnávám první lžíci polévky. Chutě se mi znásobují nemožností vidět, a zažívám blažený pocit a další obrovskou vděčnost. Vychutnávám si každé sousto a dělím si další jídla na večeři a snídani na příští den.
První den a půl jsem více v hlavě než v srdci. Spořádávám si myšlenky z různých částí života a občas se ptám, jak vydržím tolik dní bez světla. Denně cvičím a medituji několikrát během dne. Postupem času se mé bytí prohlubuje a zůstávám v přítomném okamžiku. Čím víc jsem v sobě, tím víc toho ke mně přichází. Už přede mnou není jen černá tma, ale vidím bílé až stříbrné světlo, kmitající oranžové tečky a odlesky, různé obrazy tváří a pohyblivé tvary. Přichází ke mně mé medicínské zvíře — černý partner, který mě provází po celou dobu pobytu. Zcela se odevzdávám sobě a důvěřuji. V noci se mi zdají sny, zejména o mužích a zelených a žlutých hadech, a zkouším navnímat, co mi chtějí sdělit.
V následujících dnech při meditacích zažívám krásné okamžiky v příchodu Ježíše Krista, Máří Magdalény a svého anděla strážného. Prožívám pocit klidu, vděčnosti, blaženosti a lásky. Možná pro někoho bláznivé a nevěřícné, ale pro mě skutečné.
Později se prohlubují náměty na obrazy, meditační techniky a rady pro splynutí s přírodou. Slyším našeptávání své duše a rozpomínám se. Celý proces je hluboký. Každý den si dělám zápisky s důvěrou, že je pak doma přečtu. Později doma zjišťuji, že mé písmo je mnohem úhlednější než za světla. Přestože netuším, kolik je hodin, jsem energeticky propojená a každý den cítím, kdy přijde Honza s jídlem. S přesností 5–10 minut se vždy zavřu do spacího prostoru a čekám. Ani jednou mě intuice nezklamala.
Po pěti dnech a nocích cítím, že je čas poustevnu opustit, že mi dala všechno, co jsem potřebovala. Poslední oběd si chci ještě vychutnat ve tmě, rozloučím se s prostorem, poděkuji a pomalu pak otevírám dveře. Ten pocit, když člověk spatří denní světlo… Sice se mi asi dvě hodiny točí hlava, ale opět přichází hluboká vděčnost — těžko se všechno popisuje. Během tohoto času sdílím své prožitky s Honzou, který mě pak provází ašrámem a nejstarší čajovnou v Čechách.
Čekala mě čtyřhodinová cesta domů a nesmírně krásný a dojemný návrat ke své rodině.
